Zakladatel české národní skladatelské školy Bedřich Smetana získal celosvětovou slávu jako skladatel, pianista a dirigent. Ve své práci aktivně používal národní melodie písní a tanců, které ve svých dílech ztělesňují bohatý imaginativní svět svého lidu. B. Smetana byl prvním evropským skladatelem, který se po F. Lisztovi obrátil k žánru symfonické básně a vytvořil v letech 1874-1879 programový cyklus šesti symfonických básní „Moje vlast“. Druhá báseň „Vltava“ oslavuje řeku, na jejímž břehu se rozložila Praha a kterou Češi považují za symbol své rodné země. Skladatel zanechal osnovu programu skladby, kde odhaluje dějový vývoj událostí: „Tato skladba zobrazuje cestu Vltavy. Naslouchá její první dva zdroje, studený a teplý, a poté pokračuje na místo, kde se oba potoky spojují, a podél toku Vltavy - širokými loukami a háji, rovinami, kde obyvatelé zrovna slaví veselé oslavy. Ve stříbrném měsíčním světle tančí mořské panny v kruzích, tyčící se nad ní pyšné pevnosti, hrady a slavné ruiny, spojené s divokými skalami. Vltava pění a zuří na peřejích Svatojanských, teče širokým proudem dále do Prahy, na břehu se najednou zvedá Vyšehradská pevnost. Vltava majestátně usiluje dále, mizí z dohledu a nakonec se vlévá do Labe (slovanský název Labe). "Báseň Vltava se stala jednou z nejpopulárnějších v cyklu, mnozí jí říkají neoficiální česká národní hymna." Český skladatel a harfista Hanuš Trneček  napsal Fantazie na témata symfonické básně "Vltava" pro sólovou harfu, která se dostala do repertoáru mnoha harfistů světa.
Na konci padesátých let 18. století přijal B. Smetana pozvání pracovat ve švédském Göteborgu, kde zastával funkce klavíristy, sbormistra a dirigenta Filharmonické společnosti. Mezi díla vytvořená v tomto období jsou - Čtyři koncertní etudy, z nichž nejznámější bude dílo „Na břehu moře“ („Vzpomínka“) napsané ve virtuózním měřítku. Okouzluje krásná melodie na pozadí arpeggio, které vytvářejí obraz rozbouřeného moře. Skladatel miloval tuto etudu a předváděl ji s úspěchem na koncertech a vždy potěšil publikum.
V roce 1879 vytvořil B. Smetana jeden z nejlepších klavírních cyklů „České tance“, který zahrnoval 10 skladeb a ztělesňoval jeho oblíbené národní obrazy. V některých skladbách použil originální folklórní témata, v jiných dovedně napodobil lidové zvuky a obohatil cyklus o jasné programové opusy („Slepice“, „Sousedská“, „Oves“ atd.). Skladby demonstrují vysokou úroveň pianismu B. Smetany, který dosáhl výšky virtuózního mistrovství. Jeden z kousků Furiant (Presto) je skvělá temperamentní skladba postavená na kombinaci dvoudobého a třídobého rytmusu, charakteristických pro tento tanec. Je vnímána jako expresivní portrét muže (česky furiant - nadutec).
 
Leoš Janáček je zástupcem České národní skladatelské školy. Navázal na tradice B. Smetany a A. Dvořáka a stal se autorem děl různých žánrů odrážejících tradice dvacátého století. Mnoho skladatelových děl bylo spojeno s ruskou kulturou; napsal opery „Katja Kabanova“ (podle hry A. Ostrovského „Bouřka“) a „Z mrtvého domu“ (po „Zápisech z mrtvého domu F. Dostojevského)“, symfonickou rapsodii „Taras Buľba“ (po N.V. Gogol) a další díla. Komorně-instrumentální opusy L. Janáčka zahrnují skladby pro různé soubory, včetně houslí. Program koncertu zahrnuje dvě skladby skladatele. Romance pro housle a klavír napsal autor v roce 1879 jako cvičení v oboru kompozice pro svého učitele Oscara Paula. Romantické dílo důsledně prezentuje něžné texty, dramatické napětí, dojemnou meditaci, které jsou vyjádřeny expresivním dialogem sólových houslí a klavíru, který to odráží. Tuto práci zpracoval J. Shtedron.
Skladba Allegro byla vytvořena skladatelem v roce 1924 pro pikolovou flétnu, zvonkohru (druh metalofonu) a buben, ale zůstala nedokončená. Čeští hudebníci J. Krejčí a A. Němcová dokončili dílo úpravou skladby pro dueto pro housle a klavír. Lakonické „flétnové“ intonace, které tvoří hlavní téma, proměnlivý metr, neustálá změna stavů, dávají vzniknout pocitu hudebního kaleidoskopu, ve kterém se barevné obrázky náladově mění.
 
Žánr klavírní sonáty zaujímá významné místo v odkazu Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, ve kterém se skladatel osvědčil jako odvážný inovátor, který přehodnotil tradiční přístup a vytvořil galerii děl, z nichž každé se stalo novým slovem ve vývoji evropského klavírního umění. Sonáta č. 2 g moll, op. 19 byla napsána počátkem 90. let 19. století. Skladatel ji věnoval Nataše Sěkerinové, kterou byl fascinován. Skrjabin definoval svou lyrickou skladbu jako „Sonáta-Fantazie“, čímž zdůraznil její překročení obvyklého cyklu a definoval zvláštnost jejího obrazného řešení. Obě části Sonáty (Andante a Presto) jsou spojené podle principu kontrastu: texty s nádechem krajiny v první větě jsou nahrazeny rychlým a znepokojivým pohybem finále.
 
Klavírní cyklus "Obrázky z výstavy" napsal Modest Petrovič Musorgský v roce 1874 na památku svého přítele, architekta a umělce Viktora Hartmana. Cyklus je konstruován skladatelem jako programová sada 10 kusů, proložená intermezzemi. Sada kombinuje obrázky ze skutečného života a fantastickou fantazii s obrázky ze vzdálené minulosti. Musorgský pojmenuje každou hru a spojuje všechny hry s intermezním tématem „Procházka“, který zobrazuje přechod od obrazu k obrazu. Taková konstrukce skladeb je jedinečná v klasické hudbě. Vladislav Mineev přepsal dvě skladby z tohoto cyklu pro saxofon a klavír a dnes je uvede v koncertu.
9. Domek na kuřecích nožkách (Baba Jaga). Hartmann měl náčrt elegantních bronzových hodin v podobě chatrče na kuřecích nožkách, ale Musorgský raději ukázal obraz Baba Jaga. Vytvořil silný dramatický obraz „zlých duchů“.
10. Velká brána Kyjevská (V hlavním městě v Kyjevě). Tato část cyklu je věnována Hartmannově skice pro jeho architektonický projekt kyjevské městské brány. Tato skladba slouží jako finále cyklu - živý, silný obraz národní oslavy..
 
Jeden ze zakladatelů české národní skladatelské školy Antonín Dvořák je autorem skladeb různých žánrů, mezi nimiž získaly zvláštní slávu skladby pro violoncello, včetně slavného Koncertu a řady nezávislých skladeb. V roce 1883 vytvořil skladatel pro klavírní dueta cyklus „Ze Šumavy“, jehož 6 skladeb odhaluje skladatelovy dojmy z nekonečně krásné přírody regionu. Pátý díl cyklu, dojemný "Lesní ticho", autor následně přepracoval pro violoncello a klavír (1891) a pro violoncello a orchestr (1893), což přineslo hudebnímu znění nové nuance.
Rondo pro violoncello a klavír napsal A. Dvořák v roce 1891. V Rondu se jasně projevila skladatelova charakteristická závislost na různých folklórních intonacích. Hra je založena na melodii jako refrénu (hlavní téma), která, i když je doprovázena údajem Allegro  gracioso (půvabné Allegro), obsahuje dramatický prvek. Refrén se provádí několikrát po celou dobu skladby, střídavě se scherzo nebo lyrickými epizodami.
 
Klavírní sonáta č. 7 Sergeje Sergejeviče Prokofjeva byla koncipována skladatelem v roce 1939, kdy podle svědectví manželky skladatele četl knihu Romaina Rollanda o Beethovenovi. Mimořádně přesné, umělecky prostorné představy o Beethovenově hudbě, formulované spisovatelem na stránkách knihy, ovlivnily Prokofjeva, podmínily tvůrčí impuls, který vyústil ve vytvoření nového díla. Sonáta, skládání, které bylo zahájeno ve stejnou dobu, byla dokončena až v roce 1942, na vrcholu Velké vlastenecké války, a brzy ji předvedl Svjatoslav Richter. Pianista, který vyjádřil svůj pocit z této skladby, napsal: „Sonáta vás okamžitě uvrhne do znepokojivé atmosféry světa, který ztratil rovnováhu. Vládne zmatek a nejistota. Člověk sleduje nepokoje smrtících sil. Ale to, s čím žil, pro něj nepřestává existovat. Cítí, miluje. Plnost jeho pocitů nyní láká každého. Spolu s každým protestuje a akutně prožívá společný žal. Rychlý útočný běh plný vůle vyhrát smetl vše, co mu stálo v cestě. Sílí v boji a roste do gigantické síly, která potvrzuje život. “. Sonáta si okamžitě získala uznání a skladatel získal Stalinovu cenu - první z pěti, které Prokofjev bude oceněn po celý svůj život. Z hlediska hudebních, výrazových a technických metod je Sonáta č. 7 považována za jednu z nejobtížnějších ze všech díl Prokofjeva. Již první část, pojatá autorem v drsných, znepokojivých tónech, vyvolává složité hudební asociace. Její hlavní část, Allegro inquieto („Vzrušené Allegro“), obsahuje prvky slavného Beethovenova „motivu osudu“ i epizodu rasy křižáků od Alexandra Něvského, a prvek toccaty, který je pro sonátu jako celek velmi důležitý. Postranní téma (Andantino) se rodí v intimní lyrické atmosféře ruské písně, navenek nenáročná, ale s hlubokým vnitřním dramatem. Porovnávání, těchto obrazů je někdy dramatická, jindy groteskní, kde témata mění svůj vzhled k nepoznání, znemožňuje cítit úplnost první části a pokračuje ve druhé části. Prokofjev představuje přesnou indikaci její charakteru - Andante caloroso (tedy teplo). Zdá se, že skladatel usiluje o duchovní harmonii a mír (není náhodou, že téma prochází na pozadí kolísavého rytmu ukolébavky). Ale i zde se vyskytují neočekávané reakce na témata první věty, které narušují zvukovou harmonii. Finále Sonáty (Precipitato - velmi rychlé) nemá v klavírní literatuře z hlediska síly a tlaku obdoby. Zde se znovu objeví toccatní děj. Skladatel používá v této části neobvyklý rytmus 7/8, silnou akordní techniku, která vytváří obraz prvků neuvěřitelné síly a energie.
 
Profesor Z.M. Husejnova